Recenze

Pranic: Jaký je náš svět (recenze CD)

Datum vložení: 4. 1. 2010, 18:26
Autor: Milan Tesař
Rubriky: Folk, NoKlasik recenze

Pranic je folková skupina ze severočeského Turnova v čele s evangelickým farářem Ondřejem Halamou. Přečtěte si naši recenzi jejího debutového alba, které můžete znát z našeho vysílání. A pokud Pranic znáte, připojte svůj komentář.

Před třemi lety jsem recenzoval demonahrávku turnovské folkové skupiny Pranic v čele s evangelickým farářem Ondřejem Halamou. V závěru článku jsem vyjádřil přání: „Nyní je hudba Pranic sice příjemná, ale při delším soustředěném poslechu poněkud nevýrazná. Na ploše 25 minut to nevadí, ale před natáčením plnohodnotného alba by bylo dobré si se zvukem a aranžemi ještě trochu pohrát.“ Debutové album skupině vyšlo v roce 2008, já je teď s odstupem znovu poslouchám a přemýšlím, zda bych psal opět o „příjemné, ale poněkud nevýrazné hudbě“. Zřejmě ne. Kapele se povedlo natočit přesvědčivou nahrávku, která sice nevybočuje z folkového středního proudu, avšak rozhodně nenudí.

Změnou oproti zmíněné demonahrávce není jen lepší zvuk, ale především posílení sestavy. K původní čtveřici (Ondřej Halama a František Tomáš – kytary, Alena Tomášová – akordeon, Jan Dékany – baskytara) se připojil flétnista Míťa Meier, díky němuž kapela může akordeonové party plnohodnotně vyvažovat dalším melodickým nástrojem, a tím pádem víc propracovat aranže. Jako host na albu dále hraje Pavel Faltus na perkuse. Po zapojení rytmiky jsem před třemi lety volal, proto jeho účast vítám, ačkoli je většinou umírněná a akustického folku Pranic rozhodně nedělá folkrock.

Pokud jde o dramaturgii alba, překvapilo mě, že na ně kapela nezařadila jeden ze svých největších hitů, Kometu. Jinak však nic zásadního nechybí: Nezazpívám (píseň věnovaná Zuzaně Navarové), Z října na listopad, V maličké kavárně, Jednou (zhudebněný Václav Hrabě)… To všechno jsou písně na neprofesionální folkové scéně silně nadprůměrné, a to především díky Halamovým textům. Pokud jsem v souvislosti s jeho tvorbou kdysi psal o křesťanských nebo spíše filosofických tématech, na albu Jaký je náš svět výrazně převyšuje druhá zmíněná složka. Úvodní píseň Pranic je sice inspirovaná začátkem Starého zákona a v Jaký je náš svět se zpívá o Bohu a o modlitbě, nicméně celkově explicitně křesťanských témat spíše ubylo. Vedle Hrabětovy básně je zpestřením také autorský příspěvek Aleny Tomášové Já sama vstávám. Mimochodem zatímco Alenin civilní zpěv si oblíbíte na první poslech, do Ondřejova až příliš zaměnitelného projevu se možná budete zaposlouchávat déle, ale i jemu budete po chvíli věřit, všechno, co zazpívá.

Melodie Pranic občas někoho nebo něco připomenou, ale není to na škodu. Skladby jsou totiž seřazeny tak dobře, že při poslechu ani chvíli nemáte pocit zbytečnosti nebo nudy. Mám-li vybrat několik různorodých okamžiků, doporučím zmíněnou V maličké kavárně, jakoby inspirovanou „plzeňskou školou“ (Navzájem, Znouzectnost), dále blues Nad Prahou nebo Ještě chvíli, což je pro změnu šanson – jen se nemohu rozhodnout, zda nohavicovský, nebo přímo okudžavovský.

Pranic sice není alternativní kapela, nicméně není ani tak folkově konzervativní, jak se může zdát na první poslech. Nejen souzvuk akordeonu a flétny zní místy docela progresivně. I umírněné hrátky s elektrickou kytarou (Nad Prahou) ukazují možnou cestu: jednou nohou věrni tradici, druhou mírný úkrok stranou. A funguje to.

Pranic natočil album vkusné, dobře sestavené, příjemně zaranžované. Drobné výtky bych samozřejmě měl: občas ujede přízvuk, ženské vokály v Ještě chvíli mi přijdou zbytečné a melodie jsou někdy až příliš předvídatelné. Důležitější však je, že Pranic dokázal i na ploše 45 minut, že má co nabídnout. A to nedávno připravil pro své posluchače nový maxisingl s vánočními písněmi!

Rok vydání: 2008
Vydavatel: Ing. Václav Brožek – Organon Turnov
Žánr: folk
Celkový čas: 44:40

 


PRANIC

PRANIC

Až do okamžiku, kdy mi CD bylo doručeno spolehlivým poslem s tím, abych se s kapelou seznámil, jsem o ní v podstatě netušil, resp. nepamatuji si, že bych tušil. CD tedy nemělo u mě žádný předsudek či očekávání. Bohužel, po poslechu tu už přeci jen nějaká ostražitostní informace uložena bude.

Skupina Pranic pochází z Turnova, je pětičlenná, autorem naprosté většiny písní je kytarista O. Halama a nástrojové obsazení je víceméně klasické – zaujme snad jen akordeon a „dechový kontroler“ (co to je, proboha?). V takovéto sestavě je ale těžké na poli folku upoutat a prorazit. Tady pak zbývá už jen repertoár. A ten je, řekněme to hned na začátku, velmi nevyrovnaný. Hned první tři písničky ho v podstatě charakterizují – úvodní eponymní „Pranic“ o vzniku světa na biblickém podkladě je tak neuvěřitelně naivisticky napsaná, zahraná a zazpívaná, že se to takhle dneska neservíruje už ani dětem v nedělní škole. Druhá „Jednou“ je typicky folkově mdlá a teprve třetí „V maličké kavárně“ má švih a nápad, a melodická stavba, harmonika a (paradoxně tentýž) zpěv dodávají písni atmosféru. Prostý, leč moudrý text a zapamatovatelný hudební nápad v refrénu utkví v paměti v tom dobrém slova smyslu. Podobná je i „Ještě chvíli“ a také Milování. V písni „Kalendář“ skupina trochu připomíná Nerez z let osmdesátých, je ale otázka, zdali je to dneska ještě dobře. Ve skladbě „Nad Prahou“ opět padá řemen, i přes, nebo právě pro bluesové názvuky. Blues se nehraje, to se musí cítit. V „Jaký je náš svět“ a „Z října listopad“ už řemen natrvalo leží na zemi, jakkoliv se mi u první jmenované melodicky vybavila taková ta píseň o koňovi, také z let osmdesátých od Folkteamu (?). „Nezazpívám“ a „Já sama vstávám“ připomíná trošku inspiraci šansonem H. Hegerové. Mezi příjemné křehké romantické písně patří skoro závěrečné „Vyznání stárnoucího muže“ a „Nezapomenu“. Nechybí ale ani nervózní sociální agitka: „Apokalypsa“.

Většina písní na albu je spíše ve volnějším tempu, skupina výrazným předsazením zpěvu před nástroje a současně zpěvem jednoduchým a prostým klade důraz na textové sdělení, mnohdy ale sděluje věci pro sebe asi důležité, významově či pocitově, ale nedokáže vypíchnout sdělení, které by z nich mělo plynout pro publikum. Tématicky se pohybuje v oblasti námětů inspirovaných přinejmenším vírou, většinou však v obecnějším, než jen náboženském smyslu, hledáním smyslu života a podobně. Problémem je, že tato témata jsou tak frekventovaná, že je lze již jen těžko uchopit nějak nově. Skupina zůstává tedy u vlastních otázek, a tedy i tak trochu introvertní, a tím i v některých případech nezajímavá. Tam kde převáží všeobecná poezie to ale nevadí. Suma sumárum – polovina písní na desce má co říct, druhá je vatou. Proto jsem na  www.ifolk.cz/desky  dal taky polovinu bodů: *****

Miloš Keller - Folktime

 


První Pranic

První Pranic

Pranic – Jaký je náš svět. Agentura Ing. Václav Brožek – Organon Turnov, 2008, celkový čas: 44:25

Pro ty, kdo neznají skupinu Pranic, která se představuje prvním oficiálním albem: Folková skupina z Turnova, jejímž hlavním autorem je písničkář a evangelický duchovní Ondřej Halama, hraje v sestavě Jan Dékány – baskytara, Ondřej Halama – akustická kytara, zpěv, František Tomáš – akustické a elektrické kytary, zpěv, Alena Tomášová – kytary, zpěv, Míťa Meier – flétna, dechový kontroler. Už úspěšně prošli i Konkursem Zahrady a naposledy na Zahradě vystoupili v roce 2007. A teď k albu. Přináší čtrnáct písní, točilo se v Jablonci a u hejblátek byli Miroslav Klus a Míra Ošanec. V některých písních kapelu doplnil na perkuse Pavel Faltus. Na albu najdete čtrnáct skladeb. Titul sice naznačuje, že by mohlo jít o písně o velkých, vesmírných nebo alespoň planetárních tématech, ve skutečnosti jsou takové písně na albu přesně tři, i když dramaturgicky významně rozloženy. Úvodní píseň, která je zároveň i jménem kapely – Pranic, upozorňuje, že pokud Bůh stvořil vše na světě, a dal to člověku do správy, je jeho povinností mu to nepokazit. Závěrečná (před bonusem) Apokalypsa oblouk uzavírá tématem konce světa a posledního soudu. Viděno ovšem nepříliš ortodoxně, tedy s obavami, nikoliv očekáváním, a s podezřením, jestli k té apokalypse nepracujeme sami. Třetí písní pak je titulní, i ona však není evengelizačním traktátem, ale písní hledače: “Tak ptáme se, bez odpovědí, jako děti/ stvořil si člověk boha a nebo Bůh svět/ je modlitba jen křik, co nikam nedoletí/ a kdy budeme sami sobě rozumět?” a vyjadřuje víru, že přes všechno zlé, co vidíme (“jak klidně spát, když děti umírají hlady”), je (nebo by alespoň mohl být) náš svět v podstatě dobrý. Ostatní písně jsou o tématech spíš osobních než celospolečenských, některé o existenciálních pocitech a mnohé o lásce, která je cudná ale nikoliv platonická a jak už to bývá, tu naplněná (Milování, Nezapomenu, Ještě chvíli), tu se smutným koncem (Já sama vstávám) a mnohdy ještě vlastně nevíme, kam nás dovede. Kompozice jsou budovány na klasickém půdorysu pravidelných slok a refrénů, vedle kytar hraje důležitou roli při vytváření barvy a nálady hlavně akordeon. Tři zpěváci v kapele zaručují dostatečnou barevnost, písně jsou ale psány prakticky téměř vždy pro jednoho z nich, jemuž ostatní dopomohou, nějaké trojhlasé parádičky jako od Petera, Paula a Mary přes post Míry Ošance na pozici hudebního režiséra nečekejte, jen občas decentní sbor, většinou v refrénu. Vokálně nejpropracovanější je asi Z října na listopad. V některých písních mi jeden z mužských hlasů připomene mladého Venclovského z Folk Teamu před léty. Když už jsme u toho připomínání. Občas se objeví slovní spojení, které už je taky někde ve folku proslavené, někde mám pocit, že takhle nějak by to kdysi napsal a zhudebnil Nohavica (a byla by to píseň pro něj řekněme průměrná).  Každopádně jsou to písně, které ukazují, že autoři (Ondřej Halama je autorem dvanácti textů, jednou je Františkem Tomášem zhudebněn Václav Hrabě, který navíc k jednomu Halamovu textu napsal melodii, a jednu písničku si sama napsala Alena Tomášová) řemeslo znají, dokáží napsat písně kultivované a poctivě se snaží najít jak nosnou melodii, tak výraz, který písničce slouží. Pochopitelně, že pokud se týče toho, co je nad těmito základy, tedy, jestli shůry přilétla s Múzami nebo anděly božská inspirace, nemáme patent nikdo, a myslím, že někde alespoň závan perutě opravdu přišel. Třeba v písni Milování jsem nezáviděl nutnost zazpívat spojení slov s dvěma sykavkami: “to aby vzpomněla‘s si,” zvlášť když by nepomohlo napsat “to abys vzpomněla si,” ale na druhé straně záviděl verš “tuhle noc nezastelem”. Jak jednoduchými slovy se dá říci, že došlo k něčemu podstatnému, když se to umí! Jinak mám radost, že regionální malý vydavatel našel odvahu desku vydat, i když asi na ní nevydělá. Booklet obsahuje všechny texty, což je podstatné, a odkaz ne webové stránky kapely, kde se dozvíte víc.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 1/2009

 

Pranic
Menu
Domů

O nás

Kde nás uslyšíte

Pranic nového

Hudba

Texty

Foto

Video

Slovo do Pranice

Rozhovory

Recenze

Stageplane

Kontakty
Zapati
Admin